Já se tam vrátím
František Halas

Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase
mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně
přištěbetáno jaro, já se tam vrátím.

Zatím vábím a chytám na vějičky slov pěknost
toho všeho tam u nás, ať se chytí, co se chytí.

Ty můj kraji, ty mé bezpečí, ty má zatvrzelosti, ty má věčnosti.
Tvá hlína, mnuta v prstech, voní po zetlelých vlasech
dávno pohřbených tkalcovských dědů a báb
a je přísadou mé krve.

Ty můj kraji!

Jsi tam, kde Vysočina
nabírá dech a pole skládají slib chudoby.

Potulné jaro kličkuje dlouho rozestlanou ornicí,
sněhy i dešti a ospalé barvy se vyčkávavě protahují.

Země koktá a kucká, ale jednoho dne
přece jen vykukující kukačka zjistí,
že vše je připraveno, bezpečno
a to už všichni ptáci se rozlétnou
s mírnou melodií v zobáčcích a začnou stehovat obžůrky hnízd.

Roztržky kořenů a rozmilovanost větvoví bude bez konce!

Z pučnic vyhlédne paroží a z bodličí první houba,
kolínko usínající Zimuly.

Pomněnky budou okouzlovat rybky
a stydlivě říkat: "My jsme žabí korálky!"

Šedivé hrudky zamrskají ocásky a ulétnou
Na pedály strání stoupne ráno,
lesy smírně a vznešeně zahučí
a pak kdeco i s tím posledním chcípáčkem bude zpívat svítáníčko.

Mísečky víček, zneklidněné tíhou světla,
rozkmitá pomrkávání dětí do zubatého slunce,
z otloukaného proutku vynutí kluci písničku
a bosorky šlahouny ostruží a malení
připíchnou k zemi jarní bídu sedmikrásky.

Ocilky jarniček rozkřesaji rosu.

"Já jsem Podvečírka!"
"Těší mě!"
"Dovolte, moje jméno je Chlebíček!"
"Jsem Třeslice!"

Kdepak jsou jen křtitelničky těchto jmen?

Jedno pro srdce a druhé pro svět.

Slyšeli jste to?

Já ano!

Tiše!

Ještě něco!

Klubání Kuřátek je slyšet až sem, až sem
do té hromady kamení.

Tráva pláče, tráva někde u nás
pláče za pozdvihování rána.

Já se tam vrátím, já se tam vrátím!